Uchvácení Evropy. Manifest režiséra Konstantina Bogomolova

Člověk je nádherný, ale také nebezpečný tvor. Stejně jako atomová energie má jak tvůrčí tak i ničivou sílu.

Ovládnutí této energie, omezení její destruktivní síly a podnícení té tvůrčí je vznešený cíl. Úkol vybudovat složitou civilizaci založenou na složitém člověku. Takto se západní svět vyvíjel až do moderní doby: omezováním temných stránek člověka náboženstvím, filozofií, uměním a vzděláním, ale také umožněním temnotě uvolňovat se podobnými ventily, jakými pára uniká z přehřátého kotle.

Mechanický pomeranč

Ve dvacátém století se člověkem zosobněná atomová energie vymkla kontrole. Nacismus se stal lidským Černobylem. Šok a strach Evropy před touto explozí prvobytného člověka se ukázal být příliš velký.

Proto poté, co se Západ osvobodil od nacismu, rozhodl se pojistit proti „atomové havárii“ eliminací člověka v jeho složitosti.

Rozhodl se odstranit onoho celého člověka, kterého Evropa formovala během dlouhých let křesťanství. Člověka, jehož Dostojevskij vyjádřil slovy: vysoký i nízký, anděl i ďábel, milující i nenávidící, věřící i pochybující, přemýšlivý i fanatický. Evropu vyděsilo zvíře v člověku, aniž by si uvědomila, že zvíře je stejnou přirozenou a organickou součástí člověka jako ta andělská. Protože Evropa nebyla schopna intelektuálně a duchovně překonat důsledky nacismu, rozhodla se z člověka vykastrovat jeho složitost. Vykastrovat jeho temnou přirozenost a navždy tak zazdít lidské démony.

Filmový režisér Stanley Kubrick svého času natočil snímek „A Clockwork Orange“ (Mechanický pomeranč) — obraz brutálních mladých lidí, kteří pod vlivem drog terorizují Londýn, surově mlátí a znásilňují mírumilovné obyvatele. Když zajmou vůdce gangu, nabídnou mu propuštění, podstoupí-li experimentální terapii: zafixují mu víčka tak, aby je nemohl zavřít, a hodiny mu ukazují násilné scény podkreslené hudbou jeho oblíbeného Beethovena. Ve výsledku se mladý muž nezbaví pouze agrese, ale dělá se mu špatně z hudby, nemůže vidět nahou ženu a sex ho znechucuje. A v reakci na bití olizuje boty trýznitele.

Současný Západ se podobná zločinci, který podstoupil chemickou kastraci a lobotomii. Odtud onen zastydlý falešný úsměv na tváři západního člověka vyjadřující blahosklonnost a smířenost. To není výraz Kultury, ale degenerace.

Nová říše etických hodnot

Západ sám sebe deklaruje jako společnost zaměřenou na zajištění individuálních svobod. Ovšem ve skutečnosti dnes Západ vede válku proti člověku coby složité a těžko ovladatelné energii. V této válce nejsou vyloučeny funkce soudu, stíhání a izolace, ale jsou přeneseny ze státu na společnost. Stát představovaný policií a bezpečnostními složkami se „polidštil“ a „humanizoval“, ale svérázně progresivní společnost převzala organizaci nových bojových eskader, s jejichž pomocí je tentýž stát super účinný v boji proti disentu.

Současný západní svět se transformuje do Nové říše etických hodnot se svou vlastní ideologií a „novou etikou“. Národní socialismus je minulostí, před námi je etický socialismus. Queer-socialismus. Siemens, Boss a Volkswagen se změnily na Google, Apple a Facebook, přičemž „nacisty“ vystřídala směsice stejně agresivních queer-aktivistů, feminacistů a ekoteroristů žíznících po totálním přeformátování světa.

Tradiční totalitní režimy potlačovaly svobodu myšlení. Nová netradiční totalita zašla ještě dál a chce kontrolovat emoce. Omezení svobody emocí jednotlivce je revoluční koncept v Nové říši etických hodnot.

Pocity a myšlenky byly vždy privátní zónou člověka. Neměl sice volné ruce, ale jeho srdce a mozek volné byly. Taková byla nevyřčená společenská smlouva evropské civilizace, která chápala člověka jako nádobu emocí a idejí, kde nenávist je jinou stránkou lásky — byť složitou a nebezpečnou, ale nezbytnou a důležitou pro komplex lidské osobnosti.

V nacistické společnosti začali člověka trénovat jako psa, aby nenáviděl vše odlišné. V Nové říši etických hodnot člověka nutí k lásce a zbavují práva svobodně nenávidět. Nadále už nesmíš říkat „Nemám rád…“, „Nelíbí se mi …“, „Bojím se …“. Musíš sladit své emoce s obecným míněním a společnými hodnotami.

A společné hodnoty na sebe vzaly podobu nové Zdi nářků, kde každý nešťastný, uražený nebo jednoduše nepoctivý jedinec může nejen načmárat poznámku, ale také žádat nového Boha — Progresivní Společnost — aby jeho nelibost, drama, strach nebo nemoci připsal na seznam nové etické organizace UNESCO, což mu dává společensky významné postavení, přidělení finanční podpory a vystavení zvláštní kvóty ve všech oblastech veřejného života. A každý, kdo řekne, že jeho újma nestojí za řeč, nemoc se dá vyléčit a osobní drama je intimní záležitost, stane se obětí mocného represivního aparátu — obecného mínění.

Všichni proti jednomu

Ideálním nástrojem tohoto nového represivního aparátu se staly sociální sítě. Jeho smluvními spolupracovníky jsou „slušní“ a „na síti“ aktivní občané. Nenosí uniformy, nemají obušky ani paralyzéry, ale zato mají gadgety, filistrovskou touhu po moci a tajnou vášeň pro násilí — a k tomu stádní instinkt. Nemají žádná zákonná práva, ale zadušují se právem morálním. A ve světle nedávných událostí v USA je zřejmé, že nejsou jen samoorganizujícím se síťovým davem, ale podporují je vlády a nová ministerstva pravdy zastoupená vlastníky internetových gigantů.

Sítě poskytly těmto novým násilníkům anonymitu, bezkontaktnost a v důsledku toho i beztrestnost. Virtuální dav, virtuální lynčování, virtuální šikana, virtuální násilí a skutečná duševní a sociální izolace těch, kdo nejdou s davem. Tito síťoví donašeči a udavači dovedně brnkají na struny věčného strachu, že jedinec zůstane sám proti všem.

V nacistickém státě mohl umělec přijít o práci a o život pro své „zdegenerované“ umění. Ve „skvělém“ západním státě budoucnosti může umělec přijít o práci, protože podporuje nesprávný systém hodnot. Už totiž není pouhý umělec, ale vlivná osobnost. Situace se rychle vyvíjí a dnes může být jakýkoli skromný vědecký pracovník nějakého amerického státního institutu nebo naprosto mírumilovný a vcelku úspěšný student vyloučen ze zdí svého ústavu, pokud má „špatný“ názor na současné politické nebo společenské dění. A protože tato represivní opatření zprostředkovává společnost, a nikoli stát, z represe se stává akce veřejné solidarity posvěcená spravedlivým hněvem „svobodných“ a „pokrokových“ občanů požadujících od těch, kdo nesouhlasí, aby padli na kolena, a v takovém případě jsou ochotni těmto lidem laskavě přiznat právo pracovat a tvořit. Tak člověka donutí k sebekastraci jako jedinému způsobu, jak přežít v novém orwellovském státě.

Sexuální kontrarevoluce

Nová říše vyhlásila válku smrti. Válku lidské přirozenosti, v níž jsou stárnutí a smrt součástí nepostižitelného božího plánu. Honba za věčným mládím se stala niternou fixní ideou západní společnosti. A důvod je zřejmý: smrt je nepředvídatelná a božská. A queer-socialisté, stejně jako národní socialisté nebo komunisté, neuznávají nad sebou žádnou jinou moc než moc vlastních Idejí. Ideje a Ratio jsou jejich bozi. Nebo se sami považují za bohy a neposuzují člověka jako tajemno, ale jako předmět experimentu, jako maso. Válka proti smrti je válkou proti tajemnému bytí. Nesmyslná a hloupá válka proti věčnosti.

Ale tam, kde zuří válka proti smrti v její stvořitelské danosti, v jejím mystickém následku, tam je nevyhnutelná také válka proti životu. Život je stejně nepředvídatelný jako smrt. Stejně nepostižitelný. Nedá se kontrolovat a tudíž je nebezpečný.

Evropa rychle prošla cestou od sexuální revoluce, která se stala novou evropskou postnacistickou renesancí, k totální válce s energií sexu — nejdůležitější, nejcitovější a nejhůře kontrolovatelné součásti lidského bytí.

Neboť sex je svoboda. Sex je nebezpečí. Sex je zvíře v člověku. Ale co je nejdůležitější, sex je zrození života.

Křesťanství přiřklo sexuálnímu aktu posvátnost. Božství a krásu. Erotika byla tématem uměleckých děl. Touha projevem inspirace. Sex posvátným potěšením Lásky. Narození zázrakem.

Nová říše považuje sex za produkci a genitálie za výrobní nástroj. A v souladu s přikázáními socialistů minulosti a v rámci nového queer-socialismu zespolečenšťuje a přerozděluje výrobní nástroje, samotnou výrobu pak optimalizuje a staví pod státní a sociální kontrolu, čímž činí irelevantním pohlaví.

Vyhořelá Notre Dame v Paříži není známkou úpadku křesťanské Evropy pod tlakem muslimů, nýbrž podivné a mystické znamení války Nové říše proti posvátnému tajemství života a smrti zjevené na Kříži.

Hranice a nová rasová teorie

Přeshraniční povaha společnosti, globalizace — to je součást budování nové totalitní říše. Za starých časů měl disident možnost opustit vlastní společnost a najít si novou. Hranice zajišťovaly svobodu jednotlivce: rozmanitost etických a hodnotových systémů vytvářela možnost, aby si člověk našel své vlastní — nejpřijatelnější, nebo prostě nezasahující do života — prostředí pro bydlení a seberealizaci.

Nová říše etických hodnot si žádá expanzi a unifikaci lidských společenství. Vzniká tak jakási globální vesnice, v níž pro nesouhlasícího člověk není místo, kde by se skryl před strážci etické čistoty.

Etická čistota nahradila rasovou čistotu. A dnes na Západě není pod mikroskopem zkoumán tvar nosu a rasová příslušnost, ale etická minulost každého úspěšného jedince: nenajde-li se v hlubinách desetiletí nějaký byť malý prohřešek, urážlivá poznámka či pouhé prohlášení, které neodpovídá novému systému hodnot. A pokud ano, padněte na kolena a čiňte pokání.

Evropa, kterou jsme ztratili

Revoluce (VŘSR) izolovala Rusko od Západu téměř na jedno století. Osvobozeno od bolševismu spěchalo Rusko v devadesátých letech minulého století do Evropy. Hledalo přijetí, zkoušelo se poučit, snilo o znovuzískání statusu evropské země. A toužilo vrátit se zpět k evropským hodnotám. Hodnotám báječné předválečné Evropy. Evropy, která se nebála celého člověka v jeho mnohoznačnosti a dokázala si vážit jeho svobody milovat i nenávidět. Evropy, která chápala, že příroda stvořila člověka právě jako složité, rozporuplné a dramatické stvoření, a nepovažovala se za oprávněnou zasahovat do vyššího plánu. Evropa, pro niž hlavní hodnotou člověka byla jeho individualita, vyjádřená nikoli tím, jak se staví k sexu, ale tím, jak myslí a tvoří. A vlastní tvořivost spočívala v obrazech, hudbě, textech, a nikoli v deformaci vlastního těla a genderových ohavnostech.

Takovou Evropu v devadesátých letech Rusko hledalo. O samo se takovým chtělo stát. Je snad dnes nutné hledat spojence tam, kde žádní nejsou?

Evropa je jako opuštěný višňový sad předurčený k vyplenění. Doboví mučedníci se schovávají před davy migrantů, sovětské celebrity typu herečky Raněvské šňupají kokain do zbytku svého zdraví, hrdina z Čechovovy divadelní hry „Višňový sad“ Péťa Trofimov píše euro-zákony, Anna Karenina v sobě objevila queer-osobnost a v marasmu dožívající gayové, staří jako Biden, mumlají vyčpělá slova o dobru a spravedlnosti.

Dnešní Rusko je bezmezně daleko od Evropy, k níž směřovalo. Ale zjevně už nehodlá mít cokoli společného s novým evropským panoptikem.

Naši progresivisté a westernizátoři trvají na jediném: Rusko bylo a je zemí náhončích a otroků. A mají do značné míry pravdu. Je ale také jiná pravda — dlouhá léta života v podmínkách nesvobody, strachu vkrádajícího se do genetické paměti z koncentračních táborů, žvanění a také mlčení a násilí coby způsobu přežití a způsobu obrany lidí před vládou a vlády před lidmi — to vše vyžaduje nikoli revoluci, ale trpělivost a terapii. Tragédie Lancelota spočívá v tom, že ve skutečnosti nemiloval ani Elsu, ani ty, kdo se ho snažili zachránit.

Duch násilí a atmosféra strachu jsou mi odporné. To ale neznamená, že přijmu transformaci země náhončích a otroků na zemi, kde se týrá nikoli ze strachu, ale ze srdce, kde se pronásleduje nikoli ze zabedněnosti, ale z osvícenosti, kde vráží do domů různobarevná luza (včetně bílých) z BLM a požaduje, aby profesoři klekli na kolena, podělili se o svůj životní prostor a věnovali peníze na pomoc hladovějícím Floydům.

Rusko tím vším prošlo v sedmnáctých letech minulého století. Zažili jsme feministky i zneuctění jazyka, pokusy osvobodit se od pohlavní či kulturní identity i sebekritické bití se v prsa na schůzích k posílení morálky, masové nároky dělnické třídy i děti, které udávaly své rodiče — podobně jako v dnešní Americe. Všechno tu už bylo. A s podivem hledíme na západní svět, jak prvně zažívá blouznivě sladké sny hrdinky Věry Pavlovny z Černyševského románu „Co dělat? Příběhy o nových lidech“ (1863), zaraženě sledujeme planoucí oči a naivní projevy nových ruských úderníků, kteří páchají morální teror proti jinak myslícím lidem, teror horší než všechny pořádkové síly dohromady.

A je mnoho těch, kteří nesouhlasí, a nejsou to žádní ortodoxní staromilci. Jsou to ryze současní, veselí a svobodní lidé, vzdělaní a úspěšní, rozvážní a milující život v celé jeho rozmanitosti. Rusové, Evropané, Američané, kteří tajně sní o tom, že tyto šílené a temné časy pominou. Bojí se vyjádřit svůj názor. V Rusku mají obavy, že se stanou terčem šikany v sociálních sítích, že budou vystaveni morálnímu teroru, na Západě že ztratí práci a finanční podporu.

Potřebují pomoc jako vzduch. Potřebují, aby byly zformulovány jejich pocity a myšlenky a tato slova byla podpořena vůlí a organizací. Je na čase jasně a zřetelně formulovat novou pravicovou ideologii, ideologii mimo radikální ortodoxii, ale striktně a nekompromisně hájící hodnoty opravdového světa s oporou v opravdovém člověku.

Ruští úderníci nám říkají: Rusko je na chvostě pokroku.

Naprosto ne!

Shodou okolností jsme se ocitli na ocase šíleného vlaku směřujícího do pekla z obrazů Hieronyma Bosche, kde nás vítají multikulturní genderově neutrální čerti.

Musíme se odpojit i s celým vagónem, pokřižovat se a začít budovat svůj vlastní svět. Obnovit naši starou dobrou Evropu. Evropu, o níž jsme snili. Evropu, kterou jsme ztratili. Evropu zdravého člověka.

Kontantin Bogomolov je je divadelní herec a režisér, umělecký šéf moskevského divadla Na Malé Bronné. Text vyšel v únoru 2021, byl přeložen z portálu Novaja Gazeta. Vyvolal bouřlivé reakce nejen v Rusku.