(Ne)muselo to takto skončit

Vardar
5 min readMay 13, 2021

V 80. letech minulého století si mnozí vážení američtí vysokoškolští profesoři vyvěsili na stěny svých pracoven portréty tří pánů: Marxe, Trockého a Nietzscheho. Nehledě na to, že kombinace komunistické ideologie a nihilismu nemůže skončit dobře.

Sexuální revoluce, která se oficiálně datuje od roku 1968, je jednou z vrcholných epizod dlouhého pochodu institucemi, ke kterému se zavázali přívrženci komunistické utopie ve Spojených státech. Na rozdíl od svých evropských a asijských soudruhů se nerozhodli pro silové řešení, protože si byli dobře vědomi, že v amerických podmínkách bude nejlepším způsobem implementace radikálních levicových postulátů a kontrolovaná intelektuální krize.

Kontrolovaný kolaps

Podle Allana Blooma, významného konzervativního filozofa a autora knihy The Closing of the American Mind američtí marxisté postavili svou revoluci na čtyřech pilířích: na odmítnutí Pravdy, odmítnutí kultury, newspeaku a na krizi rodiny.

Odmítnout Pravdu znamená odmítnout Boha, Desatero a morálku. Allan Bloom již na začátku své knihy The Closing of the American Mind upozorňuje, že studenty, kteří hledají Pravdu, je třeba jednoduše pacifikovat, protože představují určitou hrozbu. Odmítnutí Boha, čili absolutní Pravdy — po mnoho desetiletí nejdůležitější a stálý referenční bod pro katolíky i protestanty v USA — vede k nadvládě nad relativní “pravdou”, podle níž dva a dva jsou ne vždy čtyři.

Výsledkem odmítnutí kultury je pak především rozmlžení národní a civilizační identity. Na amerických univerzitách se to dělo po mnoho let velmi rafinovaným způsobem. Studentům se přímo říkalo: Naše kultura a její výdobytky jsou cosi špatného a je třeba je vytěsnit. To v žádném případě. Místo toho jim byly představovány jiné kultury: sovětská, čínská, mongolská, kmenová kultura Afriky, Jižní Ameriky či obyvatel ostrovů Oceánie. Háček spočíval v tvrzení, že všechny kultury jsou stejně dobré a stejně hodnotné jako americká kultura — nebo že jsou dokonce lepší.

Co je newspeak, netřeba nikomu vysvětlovat. Profesor Bloom klade zvláštní důraz na proces zkreslování pojmů svoboda a rovnost. V prvním případě patologizací hesla: “Moje svoboda končí tam, kde začíná vaše svoboda“, v důsledku čehož se ukázalo, že někteří mají právo na více svobody než ostatní; na druhé straně vnucováním degenerované vize rovnosti, která již neznamená pouze rovnost všech občanů před zákonem bez ohledu na pohlaví, věk, rasu, náboženství a podobně, ale přiznávání privilegií a práv určitým skupinám lidí právě z důvodu jejich pohlaví, věku, rasy, náboženství a podobně.

Posledním pilířem revoluce zaměřené na formování nebo spíše vypěstování nového člověka je řízená krize rodiny. Děti mají odmítnout autoritu rodičů v přesvědčení, že přece vzdělání jim dává všechny znalosti o životě a světě, a rodiče mají cítit komplexy méněcennosti vůči dětem, které vystudovaly vysoké školy, takže jsou automaticky vzdělanější než oni. Kruh se uzavírá, smyčka se stahuje — a výsledek je ten, že rodina se stává první obětí řízené intelektuální krize.

Falšujeme “s dobrým úmyslem“

Je zajímavé, že se během celé té dlouhé operace pochodu institucemi komunismus nikdy výslovně nepřipomínal. Nebylo to však ani nutné, protože komunistickou ideu nahradili její složky, jako například “antirasismus”. V SSSR se bojovalo za “osvobození dělnické a rolnické třídy” vyvražďováním buržoazie. Ve Spojených státech byl třídní boj nahrazen válkou ras, později válkou pohlaví. A k tomu falešný pacifismus. Bez ohledu na to, s jakým radikalismem jsme měli co do činění, výsledkem, stejně jako v komunismu, bylo vždy odmítnutí míry hodnocení reality — odmítnutí normality.

V tomto duchu byly formovány další generace Američanů. Občané USA vychovaní mezi zdmi univerzit, ve nichž dominuje levicová ideologie, se začali angažovat ve veřejném životě a požadovat splnění požadavků podle představ, kterými byli krmeni během studia.

Revoluce se však nemůže zastavit, naopak, musí se neustále radikalizovat a směřovat ke stále většímu šílenství. To se naplno projevilo již během Francouzské revoluce, která odsoudila na smrt své málo radikální první vůdce. Američtí akademici i lidé z médií, politici a nakonec i voliči, které vzdělávali, se poučili a dnes postupně vznášejí a prosazují stále extrémnější politické, sociální i klimatické požadavky.

Prezidentské volby v roce 2020 v USA jasně ukázaly, že liberální demokracie je ve skutečnosti novou formou měkké totality, což dokazují četné volební podvody. Lze směle předpokládat, že mnozí z těch, kteří se dopustili těchto podvodů, tak činili v dobré víře, protože jim namluvili, že Donald Trump je bandita, inkarnace zla, Hitlerův dědic, Putinův pes — a je třeba udělat vše pro to, aby nebyl zvolen na druhé funkční období.

Ne každá móda pomine

Allan Bloom byl přesvědčen, že nejlepším receptem na překonání dlouhého pochodu levice institucemi a s ním spojené plíživé komunisticko-nihilistické revoluce bude hledání absolutní pravdy. To však chce čas. Autor knihy předpokládal, jak dnes vidíme, bohužel chybně, že čas hraje ve prospěch normality a levicová revoluce se všemi radikalismem jednoduše vyhoří nebo sežere své vlastní děti. To se však nestalo. Marxistická rakovina nejenže neustoupila, ale začala se šířit a opanovávat další oblasti.

Průběh této nemoci vidět nejzřetelněji na příkladu Demokratické strany. Když porovnáme dnešní demokraty s demokraty před dvaceti či dokonce deseti lety, vidíme, že si strana ponechala pouze jméno a její politici reprezentují a vyznávají jakýsi neokomunismus.

Ve Stalinově Sovětském svazu nebo během kulturní revoluce v Číně v dobách Mao Cetunga stačilo nedostatečně zdůraznit genialitu vůdce, aby člověk okamžitě ztratil důstojnost a o něco později i život. Bude to podobně i ve Spojených státech? Soudě podle prvních rozhodnutí prezidenta Bidena a viceprezidentky Harrisové, brzy se může ukázat, že Stalinův Sovětský svaz a Maova Čína byly ještě baštami svobody…

Na konci kulturní revoluce v Číně přijal tehdy nemocný Mao Cetung rektora pekingské univerzity, aby mu podal zprávu o úrovni vzdělání na čínských univerzitách. Dostal na to deset minut, ale rektor odpověděl, že mu bude stačit deset sekund a oznámil následující: “Žáci se učí ze středoškolských učebnic a jsou na úrovni základní školy.” Před několika lety byla v rámci průzkumu mezi americkou mládeží položena obligátní otázka: Zatímco se chceš stát, když skončíš školu? Nejčastěji odpovědi byly: YouTuberem, influencerem, hollywoodskou hvězdou…

Pozn. Vardar: Autorovo kladení (přestože realitu vystihuje velmi dobře) těžiště neomarxistické revoluce výhradně do USA je zužující a tím i zavádějící. Proces má své kořeny v Evropě a zde se tato rakovina rovněž rozbujela, jak brilantně a mnohem podrobněji popisuje B. Michalka ve svém textu z roku 2010, kdy ještě nebyl termín neomarxismus v našem mediálním prostoru zprofanován a přivlastněn mnohými pochybnými “mysliteli”. Právě dnes této vlně čelíme — a jeho nejvýraznější političtí exponenti mají ambici vyhrát následující parlamentní volby. Mládež je již dostatečně zformována.

Zdroj: Christianitas.sk | Do Rzeczy

--

--