Branislav Michalka
Jak mnozí konzervativci předpovídali a jak to bylo již za poslední roky vrcholící kulturní revoluce vícekrát zdokumentováno, sexuální revolta, či spíše rozvrat, který naplno začal v 60. letech 20. století, uštědřuje nyní údery vlastním dětem. Bumerang se vrátil a děti a vnuci “květinových dětí” jím dostali do zátylku.
Nejnovější verze této parodie na zdravý rozum hraničící s černým humorem se odehrává v Mexiku. Tam, v zemi kaktusů a hluboké zednářské tradice, bylo v roce 2019 uzákoněno pravidlo, podle kterého musí být rozdělení křesel mezi muži a ženami na kandidátkách stran přesně 50 % na 50 %.
Ke všeobecné spokojenosti globálních organizací, Matky Země a neziskovek
Jenže v Mexiku jsou letos parlamentní volby a neúprosná realita volá a hlásí se o svá práva. Ta realita, o které pochyboval už dobrák Jean-Jacques Rousseau a která od vyhnání z Ráje ukazuje skrze skutky člověka jeho dědičné zatížení. V Mexiku totiž jde o moc a peníze, takže ženy, ukolébané pocitem, že se o ně progresivní zákonodárci inkluzivně starají, byly najednou konfrontovány s tím, jak je právě LGBT ideologie využitelná a zneužitelná proti jejich “právům”.
Pokrokový zákonodárce totiž nepředpokládal (nebo naopak předpokládal?), Že o hlasy v osvíceném mexickém parlamentu budou bojovat i “transsexuální ženy”, Čili po staru … obyčejní muži. Pokrokoví mexičtí muži, vědomi si toho, že se potřebují dostat ke korytu a penězům (pokrok má přece také své hranice), se rozhodli zatnout zuby, potlačit svůj přirozený latino-machismus a kandidovat jako “transgender muži” nebo třeba “transsexuální ženy” — s pohlavím či bez, vše jedno, hlavně, aby byli tam.
Do mexického parlamentu se tak přihlásilo až 18 kusů těchto pozoruhodných exemplářů nového lidství.
Nic se nedá namítat. Parita zastoupení bude zachována, vždyť kdo by se opovážil tvrdit, že tito “transgender muži” podvádějí a nejsou ženami? Tentokrát pravděpodobně i s nedepilovanýma nohama, knírem á la Speedy Gonzales a nezbytným sombrero.
Kánon posvátné politické korektnosti totiž těmto novodobým kentaurům zaručuje, že již prohlášení o tom, že se někdo považuje za ženu, stačí jako důkaz, že skutečně ženou i je. Pro neomarxistické gnostiky totiž neplatí principy objektivní reality. Naopak určující je to, co si kdo o sobě myslí či namlouvá. Objektivita pojmů: muž, žena, pohlaví a podobně pak ztrácejí jakýkoliv smysl.
Katolíci znají tuto metodu z modernistické teologie: staré pojmy se vezmou, hermeneuticky vyprázdní, navodí se tak dojem kontinuity (vždyť pojmy jsou stále stejné) a ve skutečnosti se pod těmito pojmy myslí a hlásá něco jiného. Pokud to dokáže interpret zabalit do dostatečně výživné verbální omáčky, vždy se najdou uvědomělí truhlíci, kteří oslněni přívalem cizojazyčné terminologie a hegeliánského blábolení s úctou pokleknou na tomto hrobě elementárního poznání. Pokud samozřejmě během přednášky či uprostřed článku, neusnou.
Tato metoda někdy pozoruhodně funguje i na mnoho tradičních katolíků, jimž stačí naservírovat tuto léčebnou kúru příležitostně zabalenou do terminologie vypreparované středověké scholastiky — jako v případě onemocnění Covid-19 — a postaví se do pozoru.
Tento pojmový opar nad novodobými baskervillskými vřesovišti, ve kterém by zabloudil nejen dobrák Watson, ale i jeho věčný “sekýrovač” Holmes, se stal osudným i mexickým feministkám a LGBT úderce. Pozdě zjistily, že jsou již po pás v nevábné rozbředlé hmotě. Křik, který v Mexiku spustily, když spatřily, že byly doběhnuty, či spíše že doběhly samy sebe, už nikoho nezajímal. A mexického mača už vůbec ne.
Navíc, na obhajobu náhle transformovaných mužů se postavil jeden z předních pokrokářů v Mexiku, Luis Vargas. Ten se v mexické televizi vyjádřil v tom smyslu, že otázka “translidí” je — velmi složitá a komunita LGBTQ+ velmi různorodá. Nikoho nelze vyloučit. Logika gnostického šílenství je neúprosná a její inteligentnější vnucovači si uvědomují, že stačí jedno zaváhání a domeček z karet se zhroutí. Proto vědí, že už nemohou couvnout, ať se děje cokoliv. Podobně jako v berlínském bunkru roce 1945 — bis zum bittere ende…
Konzervativní mexický aktivista Marcial Padillia, ředitel organizace ConParticipación, která bojuje proti potratům, za tradiční rodinu a proti gendrovým inovacím, vhodně přirovnal v souvislosti s 18 novými exempláři genderovou ideologii k hadovi kousajícímu si ocas. Vhodně proto, že jde o jeden z nejstarších okultně-zednářských symbolů. A dodal: “Gender ideologie, která je subjektivisticky zmatená a chaotická, nakonec sama dospěje do bodu zlomu, v němž finanční, politické a jiné zájmy mohou odhalit její lži a zmatek, který způsobuje.”
Zkušenosti s neúprosnou realitou mužské síly, která stále tmářsky vzdoruje pokroku, již mají feministky v celém euro-atlantickém prostoru. V Anglii se do ženských oddělení věznic hlásí transformované(ní) ženo-muži, kteří (které?) pak znásilňují původní ženský kolektiv za bezmocného krčení ramen dozorců, kteří musí respektovat spletitou cestu delikventovy psyché.
Před americkými vládními úřady, na parkovištích vzorně polarizovaných na mužská a ženská parkovací místa, se na ženská místa tlačí nové jednorázové “ženy” a arogantně mávají panikařícím policistům. V univerzitních a středoškolských sprchách v USA, si nově vzniklé “ženy” vychutnávají pohled na ladné křivky svých spolužaček, francouzské ženy z ragbyových mužstev budou nejnověji otloukané mírně přerostlou a nadměrně svalnatou “ženou”, o házenkářkách, marně se snažících dosáhnout do výšky svalnatých rukou “ženské” obryně ani nemluvě.
Své dostaly už i zasloužilé lesbičky jako tenistka Martina Navrátilová, nebo jejich obhájkyně jako Jane Rowllingová. Myslely si, jaké jsou pokrokové, že více to už nejde — a hle, skončily na smetišti dějin, jak říkávali soudruzi.
Vskutku, být ženou nebylo v dějinách světa vždy lehké. Ale na druhou stranu: kdo to měl vlastně lehké? Muži ležící v zákopech s roztrhanými střevy nebo utrženou hlavou? Děti v gulazích? Feministky určitě řeknou, že za to mohou muži. Nicméně, i když bychom připustili, že ženy nemají svůj díl viny na světových dějinách, s čímž křesťan znalý věci nemůže samozřejmě souhlasit, tak možnost trvaleji změnit některé negativní rysy mužské (ale i ženské) povahy, je nyní už tak či tak trestuhodně promarněná.
Byla totiž doba, jmenovala se křesťanskou, když se díky Církvi z hulvátských a chrapounských mužů stávali gentlemani, nebo se o to alespoň snažili. Usnadňovali ženám život jediným možným způsobem, jakým to reálně jde: individuálním zvýhodňováním, projevy galantnosti a úcty. Ne hloupými směrnicemi. Za to chtěli křesťanští muži jen jedno: aby žena byla ženou, matkou, strážkyní rodinného krbu. Ztělesněním jemnosti a krásy, kterou normální muži nepozorovali ani na sobě a ani na jiných mužích.
To je dnes minulostí. Není křesťanských mužů (jako obecně rozšířeného druhu), není matek-strážkyň rodinného krbu. Nepsaná dohoda byla porušena a ke slovu se dostal opět pohanský samec-predátor. Nevím, ve kterém náboženství se modlí známou větu: “Bože, děkuji ti, že jsi mě stvořil mužem” (asi v islámu), ale vím, že na nadcházející dobu sedí jako pozadí na toaletní mísu.
Zdroj: Christianitas.sk
