Antináboženství? Na dnešní Církev pliveme. Právem. Ale v důvodech se zcela pleteme

Vardar
8 min readJun 6, 2021

Slavný kardinál Newman již před více než 180 lety v jednom ze svých kázání řekl, že si naše civilizace sestavila anti-náboženství, částečně podobné křesťanství, ale ve skutečnosti jemu nemilosrdně nepřátelské. To si vybralo z evangelia jeho nejjasnější stránku: hlásání útěchy, přikázání vzájemné lásky. Zůstávají však opomenuty hlubší aspekty lidské přirozenosti a perspektivy člověka. A poté krok za krokem, jak toto náboženství prosperuje, formuje se podle něho vkus a vytvářejí se city a sentimenty, dochází nevyhnutelně k tomu, že se rozprostře na povrchu společnosti, že se vymaní z vlivu zjevení, a zbývá jen obecný obyčej čestnosti a benevolence.

Nové "náboženství" opouští vnitřní stránku evangelia, jeho vážný a strohý charakter, a podrží si, že postačí, abychom byli laskaví, zdvořilí a ohleduplní k čemukoli a komukoli. Neobsahuje opravdovou bázeň Boží, žádnou pravou horlivost v jeho službě, žádnou nenávist k hříchu, ani horlivé přilnutí k pravdě a nauce, žádnou zvláštní citlivost pro jednotlivé prostředky jak dosáhnout pravého cíle, žádný smysl pro náboženskou autoritu.

Je to nauka, která nemá opravdovost ani náročnost, proto není ani horká ani studená, ale (dle slov Písma) prostě vlažná. Ve výsledku konáme tak, že nejsme vedeni láskou k pravdě, nýbrž pod vlivem doby. A to všechno v bláhovém domnění, že není třeba se ničeho obávat, protože Bůh je milosrdný, že svět celkem vzato má k náboženství dobrý vztah, že není dobré upadat do vážnosti, že v oblasti lidské přirozenosti není místo pro jakékoli restriktivní snahy.

Ti, kdo by proti tomu měli nejvíce bojovat, toto pojetí naopak podporují. Jsou to představitelé Církve. Ta je v nejhlubší krizi za celé dějiny. Má to celou řadu příčin a souvislostí.

Ponechme nyní stranou naši lokální linii bludů a zločinů, které vedly k vykořenění náboženství v české kotlině: středověké hereze - husitský terorismus - protikatolický boj - "obrozenecké" zkreslení dějin - prvorepublikový antiklerikalismus - nacismus - komunismus - liberalismus. S takovou je až s podivem, že se zde nějaká víra vůbec udržela. Ptát se většiny lidí na zdůvodnění jejich postoje k Církvi je riskováním vlastního duševního zdraví. Držme se tedy pohledu na Církev jako celek a její vývoj v moderní době.

Podle papeže Pia X. víme, že modernisté (modernismus je hereze ze začátku 20. století, která v podstatě odmítá dogmata, ačkoliv více či méně zachovává pravověrné vyjadřování, aby nemohla být odhalena; alespoň dříve tomu tak bylo - dnes se hereze a zvrácenosti hlásají pěkně naplno téměř v každém kostele) infiltrovali klérus. Křivě přísahali proti modernismu, bylo často obtížné je vypátrat.

Nakonec ti z nich, kteří dosáhli vysoké pozice v Církvi, úspěšně sabotovali osudový Druhý vatikánský koncil (1962 - 1965). Jeho dekrety jsou formulovány mnohoznačným a nejasným jazykem, který připouští stejně dobře pravověrný i heretický výklad. Následné reformy byly obvykle provedeny podle heretické interpretace dokumentů, nikoli podle pravověrného výkladu a Tradice. Zničily liturgii, zničily kněžská povolání, zničily vše, co bylo skutečně katolické, případně vadilo nekatolíkům. Potopily úsilí každého, kdo zachovával pravověrnost.

Také víme, že v 19. století vypracovali svobodní zednáři dokument zvaný Alta Vendita. V něm nastínili plán, jak infiltrovat nejvyšší úroveň církevní hierarchie a radikálně změnit Církev zevnitř. Obrovské množství důkazů ukazuje, že mnozí kardinálové opravdu zednáři byli. V době, kdy tato organizace ještě měla zásadní vliv na společenské dění.

Existuje též důvodné podezření, že ve druhé polovině 20. století byli na důležitá místa, například v seminářích, záměrně instalováni homosexuálové, aby odmítali pravověrné adepty na kněžství a úmyslně vybírali sexuálně problematické muže. Právě zde je původ pozdějších pedofilních skandálů v Církvi.

Po Druhém vatikánském koncilu drasticky upadly katecheze. Katolíci se víře téměř neučí, nebo se spolu s vírou záměrně učí bludy.

Liturgie byla arcibiskupem Bugninim a jeho komisí záměrně zprotestantizovaná, po koncilu nahradila Římskou liturgii. Bugnini schválně potlačil vše, co zdůrazňovalo charakter mše jako na Kristovy oběti a Kristovu reálnou přítomnost v eucharistii.

Sám výslovně řekl, že chtěl liturgii přizpůsobit a udělat přijatelnou pro protestanty. Jelikož platí, že zákon modlitby je zákonem víry, jasně vidíme, že tato změna v liturgii zasáhla mnoho katolíků a přivedla je postupně k opuštění katolické víry a přijetí protestantské podoby křesťanství. Nemluvě o tom, do jakých zhovadilých podob se na mnoha místech proměnila do dnešních dnů.

Pokoncilní Církev se navíc začala vyhýbat jakémukoliv postoji, který by mohl urazit svět - aby mohla s tímto světem vést "dialog". Tak musely základní prvky katolické víry ustoupit kompromisům a neutrálním poselstvím, které nikoho ke kajícnosti nevolají. Proto papež František nemluví o potratech, antikoncepci a deviantním chování.

Někdejší misijní horlivost je také historií.

V roce 1968 papež Pavel VI. vydal svou encykliku Humanae Vitae, ve které výslovně zakázal používání umělé antikoncepce a ukázal, že to je definitivní nauka řádného a všeobecného magisteria katolické církve, tedy že se nesmí ani zpochybňovat, ani později vyvracet a že přijetí této nauky je podmínkou spásy.

Liberální biskupové a teologové to nepřijali a začali tvrdit věřícím, že je v pořádku odchýlit se od této nauky a stále zůstat katolíky. Mnoho z nich proto raději uvěřilo biskupům a teologům, protože to bylo pohodlnější.

S tím souvisí falešné chápání "milosrdenství", které se započalo rovněž na Druhém vatikánském koncilu. Klérus začal vidět milosrdenství v opozici vůči napomínání a přestal tak kárat a trestat bludaře a hříšníky. Do Církve se tak zavedla dichotomie mezi naukou a praxí, která říká, že je přípustné jedno učit a dělat úplný opak. Zcela upadla zpovědní praxe a vytratilo se chápání jejího významu.

Po Druhém vatikánském koncilu také ovládlo Církev falešné chápání ekumenismu. To zákonitě vedlo k tomu, že se už nehlásá nutnost konverze ke Kristu a Jeho Církve. Namísto toho se káže nekonečný "dialog" s jinými náboženstvími, který vede k dnes panující mentalitě "já jsem v pohodě, ty jsi v pohodě, oba jsme v pohodě". S tím souvisí i falešné chápání náboženské svobody, které prakticky zničilo papežovu světskou moc.

V jistých částech Církve se stala populární teologie šíleného heretika Teilharda de Chardin. Ten v podstatě učil, že vše - lidé, zvířata, ba i neživé věci - se vyvíjejí směrem k bodu omega, což je Kristus. Tento univerzalistický názor vidí vše jako směřující k Bohu, čehož výsledkem je obecná spása. Touto teologií je infikován i dnešní papež. Pohled vede k opovrhování pravým evangeliem pokání a víry a k prosazování časných záležitostí, které byly v rámci tohoto pontifikátu postaveny do popředí.

Mentalita diskontinuity se vším předkoncilním (tedy, že na koncilu vznikla nová církev, která ruší vše, co bylo předtím) široce pronikla mezi klérus i laiky. Většina současného kléru má navíc velmi špatné teologické vzdělání. Jeho pravověrná část se mnohdy navíc bojí promluvit nahlas, neboť to vede k zákeřnostem ze strany autorit a dnes už i laiků – různých "farních rad" a podobně. A mnohdy i ke ztrátě postavení.

To všechno připravilo podmínky pro to, aby se někdo takový jako Bergoglio dostal na Petrův stolec. František je produktem a přičinlivým pokračovatelem tohoto vývoje.

Jak od počátku pontifikátu komentuje známý publicista Antonio Socci, nové Františkovo náboženství zřetelně ukazuje své cíle: „odclonit“ Eucharistii a Pannu Marii a velebit ekumenické objetí se všemi možnými vyznáními - především s islámem a protestantismem či sektami inspirovanými New Age, nyní však především s levicovým environmentalistickým sociálním experimentováním, které již nemá s křesťanstvím skutečně pranic společného, naopak je přímým útokem na základní principy dané Stvořitelem.

V současné době již ani nemá cenu rozebírat, co lze odvodit z Františkových osobních preferencí významných událostí a setkání, jak se jeho katoličtí kritici snažili ještě před několika lety. Že se odmítl zúčastnit eucharistického kongresu v Janově (jako první z papežů), zatímco kardiologický kongres si ujít nenechal, neboť tam bylo víc médií a nepřekážela tam eucharistie, před kterou ostentativně nepokleká, i když to i nová liturgie předepisuje, zatímco dlouze klečí při jiných příležitostech, kde se eucharistie nenachází, jako například na setkání s evangelikály v lunaparku v Buenos Aires, kde přijímal požehnání od letničních pastorů.

Nebo že odřekl slavnou papežskou mši svatou o svátku Nanebevzetí Panny Marie. přičemž raději jel do Švédska, aby slavil výročí luterské reformace. Ostatně hlavním rysem luteránství, které duchovně téměř zdevastovalo celou naši civilizaci a jehož výhonky jsou i pozdější vražedné ideologie, je odmítnutí katolické eucharistie a katolické mše svaté, odmítnutí úcty k Panně Marii a úcty k svatým.

Amazonská synoda, klanění se pohanským modlám a Františkovy myšlenkové výplody s tím spojené se již ani příčetnými výrazy komentovat nedají.

Nemůže být pochyb o smyslu jeho prohlášení, že katolický Bůh neexistuje, jak řekl 1. října 2013 ve svém slavném rozhovoru s novinářem Scalfarim. Nebylo to tedy žádné přeřeknutí nebo nedorozumění, ale odpovídá to přesně projektu likvidace katolicismu.

Snahy poukázat na Františkův antikatolicismus skrze jeho konkrétní činy a výroky jsou nyní již zbytečné. Pozice, do které se posunul v posledních zhruba třech letech jsou již zcela mimo křesťanskou víru a její hodnoty. A to si o polovzdělaném arogantním komunistovi z Jižní Ameriky mnozí nedělali iluze ani předtím.

Nikdo není schopen předpovědět, co bude následovat, neboť si ještě nedávno nedovedl představit stav, v němž jsme dnes.

Všech pět koncilních a pokoncilních Františkových předchůdců byli modernisté: Jan XXIII., Pavel VI., Jan Pavel I., Jan Pavel II., Benedikt XVI. - jen výrazně sofistikovanější, v určitých chvílích rafinovanější a s mnohdy ještě s určitým upřímným zbožním přesvědčením. Svádět proto všechen zmar na Františka, není v souladu realitou. On je logickým vyústěním dosavadního vývoje a je souhrou více dějů, že právě nyní přechází ďáblovy prapory zevnitř i z vnějšku Církve do další fáze své ofenzívy. A spojenců mají všude houfy.

Papež Lev XIII. měl jednou po mši vidění, ve kterém satan dostal na 100 let povolení sužovat Církev. Podle sestry Lucie, jedné z fatimských dětí, vede Satan útok především na "konsekrované duše" tedy na klérus a řeholníky, aby tak zničil všechny ostatní, kteří jsou v jejich péči.

V Církvi existuje nauka, která se dá vystopovat v Písmu a kterou zdůrazňoval i svatý Augustin. Říká, že Církev opět prožívá Kristův život. Než se Církev bude těšit ze zmrtvýchvstání, musí spolu s Kristem snášet Jeho utrpení, zejména však Jeho ukřižování.

Víme, že Krista zradil Jidáš, apoštol, a proto dnes zrazují Církev nástupci apoštolů. Ježíš byl veřejně pokořen a pošpiněn - přesně tak je veřejně, pokořena Církev. Tím že má takového papeže a zvrácené biskupy i kněží. Stačí se podívat na narcistní démonickou kreaturu mons. TH a jeho útoky na vše katolické, nebo třeba plzeňského biskupa TH, připomínajícího zbabělého, ale o to zákeřnějšího aparátčíka z 50. let, kde nějaké duchovno aby člověk pohledal. Spousta těchto představitelů Církve či jiných “katolických” intelektuálů jede po své šikmé ploše dolů ještě rychleji než samotná Církev — stačí se podívat, v jakém morálním bahně skončili například Martin Putna nebo Ivan Štampach. Jiní tento vývoj v dobré víře podporovali — a dnes jsou z nich nechtěně konzervativci, kteří se nestačí divit, kam se celé spektrum posunulo.

Smutným paradoxem je to, že většina liberální veřejnosti nenávidí Církev právě na základě všech těchto excesů, pošpinění a s tím spojenou proticírkevní propagandou. Na základě důsledků změn, které si na Církvi před časem sama vynutila či si je od ní “objednala”, přičemž chybou bylo přistoupení na tyto změny, neboť jak známo — přizpůsobit se světu znamená znelíbit se Bohu.

Většina dnešních lidí nezná pravou podstatu Církve a chytá se zcela povrchních odsudků, kterým Církev nijak účinně nečelí, maximálně s nimi vede opatrný „dialog“ - který navíc druhou stranu již dávno nezajímá.

Ježíše odmítl národ smlouvy a tak i Církev odmítlo mnoho z nového "národa smlouvy" (liberální katolíci). Kristus byl bit a ukřižován Římany a Židy, také Církev dnes zažívá dlouhou, mučivou destrukci z rukou zlých jedinců v ní i mimo ni.

Jenomže tak, jako se Církev podílí na Kristově utrpení, tak bude brát podíl i na jeho zmrtvýchvstání a oslavení…

--

--